Přáli jsme si co nejlepší počasí. Já tancem u obsazenýho záchodu ráno odháněl déšť, oba jsme hypnotizovali slunce na obzoru, které jen občas vykouklo skrz mraky a pro jistotu jsme na sebe navlíkli všechno protidešťový oblečení, co jsme měli – znáš to, když to máš, tak neprší. Takže o podcenění přípravy nemůže být řeč.

Vyjeli jsme po usychající silnici po celonočním dešti, ale hned za zatáčkou začalo lehce krápat. První vrchol nás čekal po 28 kilometrech a hned to byla obávaná dvoutisícovka s hromadou ledových jezer. Vyhrabat se nahoru bylo totální utrpení - nárazy větru nebo silný protivítr, přeháňky a nekonečný magnet, kde vidíš snad tři kilometry dopředu a výškové metry naskakují neskutečně pomalu. Tělo je už tak zhuntovaný, že se nevytepu nad 140 a bolí jakákoliv intenzita nad 300W. Nahoře u jezer kláda, asi 5 stupňů, ale sjezd byl boží. Krásně suchá silnice prudce klesala a zařezávala se do skály skoro jako na Stelviu. Každou zatáčkou bylo tepleji a dokonce se ukázalo modré nebe. Projeli jsme stádem krav a čekalo nás snad 40 kilometrový klesání. Klika, že jsme to nejeli obráceně.

V Bludenzu - na 95. kilometru, pět minut od domluveného obědového srazu se štábem, začalo silně pršet a my jsme úplně promočení zalezli do mekáče. Před deštěm jsme se schovávali asi dvě hodiny. Tom už to chtěl zabalit a hledal ubytování v okolí, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že to přejde, a když už jsme na žmach, aspoň něco ukrojíme z naplánované dávky. Po nekonečných hodinách, přes až 18% švýcarské brdky, v dešti, chladu a po prohraném vrchařském souboji s chlápkem na elektrokole (určitě se ti někde vybilo, frajere…) jsme dorazili do Kostnice. 177 km, 1900 nastoupáno a pár dní po výročí upálení Jana Husa. Je pozdě, všechno nás bolí, ale zbytek si snad budeme moct trochu zjednodušit…nebo že by…

Strava: https://www.strava.com/activities/2515339861

#skreditkou