Odkaz na záznam trasy: https://www.strava.com/activities/1695828371

Ha, Fejsbůk se mi pomátnul a smazal tenhle report i s Vašima komentama a lajkama...chjo. Přidávám ho znovu a napravuji neomluvitelnou minelu s chybějící fotkou. Jinak zítra ráno v 8 tu bude pokračování, jako vždy. Ziky

Takhle prošitej jsem snad ještě nebyl, asi stárnu…ale pěkně popořadě. Dvakrát jsme zamáčkli budík, protože jsme do půlnoci chystali reportáž a ladili sestřih do ČT, na kterym Marek s Luckou makali jak v černouhelnym dole. Asi jste už zaznamenali, že s námi letos jede tým kameramanů, abychom Vám mohli nabídnout to nejkrásnější z naší cesty a ze zážitků, kterých je každý den na celou knížku. Sice s námi jedou, ale do děje prakticky nezasahují – to jsme si zakázali…i když…Měl jsem trochu blbej den a v hlavě asi milion věcí. Z pokoje jsem k recepci přinesl popruh na upnutí GoPro na hrudník a tak nějak jsem na něj pozapomněl – stane se. Takže po hodině jízdy s větrem do zad, kdy jsme urazili víc jak 36 kilometrů, jsme museli Marka s Luckou vyslat na cestu zpět. Všechno v zájmu světového míru a krásných záběrů, to se přece rozumí.

Z Innsbrucku začalo první stoupání dne, které se z počátku zdálo nekonečné, to jsme ale nevěděli, co přijde pak. Tom si vystoupil hned na úpatí jedné z částí okruhu MS v silniční cyklistice 2018, že prý řešil nějaké služební maily a psal příspěvky na facebook a postrádal patřičnou míru odhodlání – je to herec. Počkali jsme na něj na prvním horizontu a to ho asi dost namotivovalo, protože zbytek dne jel jak o život. Po sváče v Matrei začalo druhé stoupání, tentokrát k hraničnímu přechodu Brenner. Narval jsem do sebe snad kilo cukru, takže to slušně odsejpalo…jen Tomovi to moc nechutnalo. Ovšem za čárou se rozjel tak, že jsem chvilku zaváhal a už jsem byl zralej na sběrák.

Ovšem to zásadní se událo v Itálii. 1000 metrů převýšení, hodina a čtvrt mimo komfortní zónu až do 2093 metrů nad mořem – Passo di Monte Giovo. Na úpatí zaútočil Tom a se slovy „Itálský kopce, hoši, na to jsem čekal,“ zmizel za první serpentinou. Po dvou kilometrech jsme na špici vytvořili silnou dvojku a stačilo ho občas povzbudit pochvalným komentem na jeho vrchařské schopnosti a bušil do toho jak za mlada, kdy v Itálii strávil skoro půl roku v místním profi týmu. Při stoupání jsme si připadali jak na Tour, nad hlavou nám totiž hučel vrtulník a občas nás přežehlilo pár motorek. Drama se událo až po půlce kopce, kdy se Tom statečně bránil Ondrovi, který útočil ze zálohy. „Jdu si pro tebe, Hrubiáne,“ hlásil ještě přes zatáčku na vystříleného Pantaniho bratra. Griloval ho před sebou snad půl hodiny, aby ho ve finále pojel jak pantátu na vybitym elektrokole. Na vrcholu byla celkem zima a málo kyslíku. Nahodili jsme na sebe všechno možný i nemožný z brašny a čekal nás už jen nekonečný snad padesátikilometrový sjezd do Merana.

Ještě teď mi buší pumpa…nejen z toho sjezdu, ale z celého dne. Byl to neskutečnej zážitek a jsem sám zvědavej, co nás čeká na Stelviu…už za pár dní. Tohle byl jen předkrm.