Odkaz na záznam trasy: https://www.strava.com/activities/1700134706

Výjimečně píšu až ráno, protože včera byl jeden z nejnáročnějších dnů z našich cest na Tour. Začal klasicky. Narvali jsme do sebe asi tunu jídla a nejen mně se rozzářily oči při pohledu na talíř míchaných vajíček…po dnech půstu (rozuměj, bez oblíbeného přídělu bílkovin), to bylo jako zázrak. Zvlášť, když jsem si je večer tak přál. Jenže tělo asi zažilo šok, protože to, co jsem pak zažil, nebylo úplně normální. Vyjeli jsme z města Laces po cyklostezce, která se pravidelně měnila ve štěrkovou cestu podobnou strade bianche. Po třiceti kilometrech kličkování mezi rodinami na elektrokolech jsme se dostali do města Prato, pod stoupání na legendární Stelvio – jeden z nejnáročnějších kopců v Evropě, který svou výškou 2760 metrů ční nad okolní velikány. Výjezd ale nezačal pro všechny.

V okolí se pohybuje řada národností, je tu slyšet hlavně němčina, italština, polšti, včera jsem slyšel ruštinu…ovšem že narazíme na indiánskou osadu s muzeem totemů a dalších děsivě pomalovaných dřevěných kdovícopíčovin, to by čekal málokdo. Asi mě to tam očarovalo, protože jak jsme projeli kolem, zavolala si mě k sobě příroda…co zavolala, přímo řvala – nebo to byl starťák z blížícího se souboje z tou vysokou sviní? Nechal jsem kluky vyrazit napřed a zakempil na nejbližším hotelu. Nejdřív mě ale bosý indiánský náčelník vykázal z muzea, že jako za euro prohlídka, a „jů ken šit in d wůd.“

Zmáčknul jsem garmina a čekalo mě 24km dlouhé stoupání na vrchol. V pravé poledne…koho to proboha napadlo. Z počátku se mi jelo krásně, ale po první hodině začal boj – za pár lehčích převodů bych se vůbec nezlobil. Stelvio je charakteristické ostrými zatáčkami zařezanými do skály. Jedna strana po větru, druhá proti…ta se mi jela paradoxně, líp, protože vítr pěkně ochlazoval ugrilované tělo. Každý kilometr je označen a tak přesně víte, kolik utrpení vás ještě čeká. A čekal na mě i Pohy…potkali jsme se někde na kilometru do cíle – chudák nezvolil nejvhodnější převody do kopců a musel to dvě hodiny lámat na sílu. Nahoře už seděl Ondra, kterému se den ode dne jezdí líp a zaslouženě si dojel pro puntíkatej dres, Tom s Filem se porvali o druhé místo. Na vrcholu bylo rušno. Všude voněly klobásy se zelím a cyklisté byli v mírné přesile proti motorkářům. Sjezd neskutečnej. Klukům zas bouchly saze a já je dojel až po čtvrt hodině, když je zbrzdil semafor před tunelem, to samé se opakovalo i v druhé časti sjezdu.

Do cíle etapy zbývalo 100km a měl jsem pocit, že je nereálný to dojet. Málo vody, málo jídla, vedro. Zastavili jsme po 40ti kilometrech od úpatí Stelvia na doplnění energie. Hektolitry coly, šunka, bagety, čokoláda…záchrana byla na světě, jen Ondrovi se přehřála baterka v rámu a chvilku nám trvalo, než jsme přišli na důvod výpadku zdroje energie. Pohy laboroval s úhlem sedla a povoleným drátem. Zdálo se, že pátek 13. si vybírá svou daň. Zbytek dne splynul v jeden obraz…protivítr, nekonečná rovina, vedro, žízeň, kašna…ta nás zachránila. K Lago di Como jsme dorazili skoro v půl osmé. Večeře, zmrzlina, totální koma u Coma. Dneska snad pohodové kilečko.

#skreditkou