Odkaz na záznam trasy: https://www.strava.com/activities/1706646812

„Už tam budem? Deset etap je docela dost, ne?“ Jestli bylo Stelvio královskou etapou, tak tohle je mimo veškerý kategorie našeho království. Dva vrcholy kolem 2000 metrů nad mořem nám už večer nepřidaly na bojové náladě. Od prvního šlápnutí profil stoupal až na 70. kilometr, kde se silnice ještě víc zvedla a serpentinami nás provedla až k hranici s Francíí. Konečně jsme dorazili k žabožroutům. Ti teď sice žijou hlavně fotbalem, ale za pár dnů si na kopačky nikdo nevzpomene…na Tour totiž přijdou hory…a přijeli jsme my.

Po včerejším pohlazení po duši a nádherné etapě bez provozu byla ta dnešní děsná pruda. Aut šíleně, smog jak mlha, dusno a díry v silnicích. Jen vítr byl příznivý. No a proč proboha v poledne Italové nedělaj pizzu?! Už snad třikrát jsme si sedli a zase se zvedli při pohledu na zbytek dostupných jídel v lístku. Naštěstí se vždycky jinde našla adekvátní náhrada v podobě pečiva, salátu nebo piva. Těžký nohy při opětovném nasednutí na kolo stačí rozjet pár nástupama na velkou a nechat se vyhecovat od Hrubiánka, co je nějak v laufu v posledních dnech. Na horizontu prvního bergu nás chytla přeháňka, ale rychle jsme se z La Rosiére spustili na francouzskou stranu.

Odpočinek se ale nekonal, jen na chvilku jsme zvolnili, když se Ondrovi přehřály kotouče. Stihli jsme se tak pokochat výhledy a přípravami na etapu, která se v protisměru pojede už za pár dní. Dole v Bourg Saint Maurice se to zas zvedlo směrem k cílovému Les Arc do 1800m. Tam už jel každej za svý a bylo to hodně o souboji s vlastním tělem a vůlí. Jedině její silou se dalo po těch 1357 kilometrech, které máme v nohách, nahoru vyhrabat. V úterý se po jedenácti dnech tvrdé práce letos poprvé potkáme s pelotonem Tour de France. Tím ale naše cesta rozhodně nekončí…