Odkaz na záznam trasy: https://www.strava.com/activities/1689221179


Spát, žrát, šlapat, žrát, šlapat žrát, spát…a furt dokola. Mezitím se kochat výhledem, na což často ani není čas, třeba jako dneska. Vyjeli jsme trochu později, paní na recepci měla problém s terminálem, s počítačem, s kartama a možná i s náma, protože jsme už určitě vypadali trochu netrpělivě a Tom klepal nervózně kreditkou do pultíku. Když nezabralo ani ověřené „vypnout a zapnout“ (terminál i počítač), dojeli jsme vybrat z bankomatu a balíček bankovek slečnu konečně uspokojil – nás ale ne.

Dlouhý sjezd, zvlněný terén, nekonečné roviny, krásné výhledy a žádné dlouhé kopce. Všichni tak máme pocit, že letošní začátek kreditky je na rozjetí naprosto ideální. Jen to všechny svádělo jet hrozný peklo. Ve finále tam padla průměrná rychlost přes 31 km/h a necelý litr nastoupaných metrů. Umíral jsem každou Filovu špičku, umíral jsem každou Ondrovu špičku, Pohyho jen vidim poblíž a už mi zvedá laktát…Toma raději vůbec nekomentuju, to je letos neřízená střela. Já jsem jel taky…jel sem s nima…jo, dobrý to bylo…nespadnul jsem. No a měl bych si koupit jedenáctku pastorek, ten mi už třetí rok po sobě chyběl a furt jsem si ho nekoupil. V těch dlouhejch sjezdech je to nutnost – detaily rozhodují i tady.

Tempo bylo značně neplynulé - stavěli jsme jen na fotku u Gmunden See a pak asi desetkrát na čurání, bumbání, bloudění, pizzu a pózování u Dunaje. Ubytovali jsme se v Bad Ischlu po 140 kilometrech v nohách…posledních dvacet, teda sto dvacet v závodním tempu. Včera se totiž Pohy u večeře přeřek, že „…co jako budeme dělat po závodech?“, čímž chtěl zjistit naše plány po cestě na Tour…no a to asi spustilo neskutečnou vlnu přeměřování šulínků v lajně. Ale baví nás to moc, hlavně Tomíka. „Tome, kolik tepeš na tej špici?“, „Stopětasedmdesát“, hlasitě zakašlal, astmatik, a jak popad dech, dodal „…to tam bylo před chvilkou…teď je tam víc…“. No co bys mu na o řek?

Teď už vybíráme trasu na další etapu – máme na výběr dva směry. To je dobrý znamení, jen kdyby oba nevedly tak strašně do kopce a určitě proti větru. U večeře padaly v souvislosti s trasou dost sprostý slova, až mi z toho začaly slejzat nehty na nohou – Kaprun, Stelvio, dvoukilo…boha jeho, to zas bude hříchů.